časopis Contact #19 - Časopis - O nás - Concept Wiesner-Hager
back

Rodin a pásovec

časopis Contact #19

Nadace Jérôme Seydoux-Pathého není jen nová pozoruhodnost lehce schovaná od tepajícího centra Paříže, ale také příklad citlivého přístupu k pracovnímu prostředí typu open space. Architektura a nejmodernější interiérový design se tu snoubí způsobem, že se odsud člověku ani nechce odejít.

Avenue des Gobelins je velkorysý bulvár ve 13. obvodu, který se nachází jen pár kroků od Place d´Italie, kde najdete tolik kaváren, cukráren a restaurací zaměřených na mořské plody, že se vám začnou sbíhat sliny. Tato část Paříže je proslulá svou skvělou kuchyní. V domě číslo 73 kdysi sídlilo Théâtre des Gobelins. Drama dnů dávno minulých zobrazují dvě kamenné figury. Vlevo od vchodových dveří stojí mužská figura představující tragédii, vpravo stojí postava znázorňující komedii, žena ležérně se opírající o klenbu nad vchodem. Sochař, který vytvořil ony dvě sochy, které tu už od roku 1869 shlížejí na mísy ledově vychlazených ústřic a delikátně křehké makrónky, není nikdo menší než Auguste Rodin.

 

Za touto historickou monumentální fasádou se však v poslední době odehrávají úplně nová dramata. Trochu přeskočme: Tento dům přestál mnohé destruktivní pokusy o renovaci, byl mnoho let prázdný a chátral, dokud nepřišel Renzo Piano a nenahradil jeho staré zdi naprosto novou strukturou. Tento 77-letý enfant terrible architektury, který stojí třeba za Centre Pompidou, rozhodně neztratil nic ze svého futuristického rozmachu. Alespoň dodnes. Z vnitřní strany vnitrobloku se zvedá stříbrný lesklý hrb a oba Rodinovi hrdinové u vchodu mají nové téma ke konverzaci úmyslná. Stalo se tak totiž proto, že autorovi nic jiného nezbývalo. Jak říká Sahlmann: „Prostor mezi existujícími budovami je tak úzký, klikatý a nepravidelný, že jsme se nakonec po nekonečných pokusech rozhodli pro tento jemný a amorfní tvar. Byla to jediná možnost, kterou jsme v takové heterogenní atmosféře mohli zvolit.“

 

Celek však není v žádném případě v rozporu s okolním kontextem. Rozhodně ne z hlediska formy. I když se podíváme na barvy a použité materiály, musíme přiznat, že s historickou atmosférou z časů barona Haussmanna se tu zachází s plným respektem, ba dokonce se k ní přistupuje v sametových rukavičkách, jako když pracujete jemně s pinzetou. Zadavatelem této pozoruhodné a veskrze ohleduplné městské intarzie je nadace Jérôme Seydoux-Pathého, kterou stojí za onou francouzskou filmovou společností, jejíž nezaměnitelná kohoutí silueta se objevuje na začátku každého z jejích filmu.

 

Nadace vznikla v roce 2006 a na této adrese sídlí od loňského roku. Zabývá se výzkumem a archivnictvím. V jejích prostorách nalezneme dvě veřejně přístupné výstavní síně, kde si můžete prohlédnout gramofony, kamery a filmové promítačky, které za posledních sto let vyráběla. Najdete tu také kinosál, kde se promítají němé filmy za klavírního doprovodu, různá výzkumná a archivnická zařízení, ale také open space kancelář s úžasným výhledem, kterou nikde jinde kolem Seiny nenajdete.

 

„Tady jsme v centru Paříže, a nejen to, máte tu pocit, jako byste seděli nad samotným městem,“ říká Sophie Seydoux, prezidentka nadace Jérôme Seydoux-Pathého. „Pocit, jako byste s městem splývali, je tu úplně hmatatelný. Je to taková moje osobní love-story.“ Tento moderní a současný architektonický přístup se skvěle hodí k firmě, která tolik odkazuje na minulost. „Filmy už se točí 120 let. Jeden ze základních znaků filmu je ten, že vždycky předchází svou dobu,“ říká Sophie Seydoux. „Proto tato budova dokonale vyjadřuje tradici, kterou vyznáváme a prohlubujeme.“

 

Člověk tady má pocit jako ve střešním bytě. Zatímco spodní patra tohoto amorfního domu jsou vyrobena ze stříkaného betonu (!), tady nahoře stojíte pod skleněnou kupolí, která sestává ze 150 skleněných panelů zakřivených ve dvou osách. Každý z nich je geometricky jedinečný. Prostor těžko přehlédnete z venku, protože charakteristické šupiny, které připomínají pásovce a kterých je tu přes 7000, jako by se rozplývaly ve vzduchu. Je to dáno tím, že jsou ze třiceti až padesáti procent perforované. Přesný úhel perforovaných otvorů závisí na úhlu dopadů slunečních paprsků a požadavcích na světelné podmínky uvnitř.

 

Povrchy jsou z lehce běleného dubového dřeva, ze kterého je také vyroben nábytek na zakřivených klihových spojkách, který organicky vyrůstá z okolní architektury. Tento materiál dodává budově pod pařížskou oblohou nádech vřelosti a bezpečí.

 

Prostoru jinak dominují bílé povrchy a sklo. Nábytek byl vybrán tak, aby umožňoval různé změny podle potřeby v prostředí, kde se nachází deset pracovních stanic. Ve spodním patře, kam se lze dostat po točitém schodišti, najdeme konferenční stůl, ke kterému se vejde až dvacet lidí. Těžko najdete nějaký open space, který by působil tak přátelsky, inspirativně a vřele. Italský architekt Renzi Piano má podle všeho opravdu talent – a nejen pro pořádně hlasitá a dramatická díla.

 

Pathého nadace využívá geotermální topení a chlazení. V místnostech je proto zavedena ventilace založená na nočním ventilačním systému. Klimatizace se používá jen ve třech nejteplejších dnech v roce. Jde víceméně o záložní řešení. Ovšem ničeho z toho si v tomto prostoru nevšimnete. Na rozdíl od Centre Pompidou nebo nedávno dokončené budovy The Shard v Londýně tady nejsou technické systémy před vašimi zraky odkryté; spíše přijímají vlastnosti pásovce, který také nevystavuje na odiv žádnou pompéznost. Prostě tu stojí začleněný do okolního světa, vtěsnaný do pařížské stavební proluky a tváří se tak, jako by tady ani nebyl. Jenže to se mu těžko podaří. Rodinovi potomci už o něm s kolemjdoucími pár slov prohodili…

Odebírejte náš časopis!

S naším časopisem budete mít pořád přehled.