časopis Contact #19 - Časopis - O nás - Concept Wiesner-Hager
back

Už bydlíš, nebo ješt ě ú řaduješ?

časopis Contact #19

Proč se tolik pracovních prostor otáčí zády ke konceptu klasické kanceláře a tváří se jako obývací pokoj? Tento trend je nevyhnutelným syndromem nové generace home-office, který se rozmáhá po pracovních prostorech celého světa. Wojciech Czaja v tomto článku zvažuje všechna pro a proti.

„Nemám normální kancelář ani normální obývací pokoj, protože všechno se u mě tak nějak odehrává v jedné místnosti,“ tvrdí Heini Staudinger. Tento 61-letý podnikatel žije a pracuje ve Schremsu v dramatické krajině rakouského Waldviertelu, kde pracuje jako ředitel továrny GEA, která vyrábí obuv a nábytek. Když se procházíte po skoro nekonečně dlouhých továrních halách s hromadami kůže a látek, máte přesto příjemně domácký pocit. „Za těch dvacet let, co žiji tady ve Schremsu, jsem nikdy neměl vlastní byt,“ potvrzuje Staudinger. „Nijak mi to nechybí. Říkám si, že prostě žiju s dalšími 170 lidmi ve společné domácnosti, která má 7000 metrů čtverečních.“

 

Centrála, odkud Staudinger řídí své obuvnické a nábytkářské impérium, jehož výrobky můžete nakoupit po celé Evropě, je něco jako obývák s kuchyní, kde se nastrkaly další nejrůznější věci. Ložnici má ve vedlejším skladišti. Když má náladu sednout si na gauč nebo ke stolu, prostě vyjde do prvního patra, kde jich v showroomu firmy GEA stojí spousta. „Mísit dohromady práci a bydlení není vždycky to pravé,“ přiznává Staudinger. „Někdy už mám prostě všeho dost a pověsím si na dveře cedulku Nerušit!.“

 

Heini rozhodně není sám, kdo volí takový přístup. Fenomén prolínání pracovního a osobního světa se už dnes neomezuje pouze na domácí kanceláře, kdy lidé – obzvláště mladí a sami sebe zaměstnávající – doslova a do písmene rovnou z postele vklouznou do své kancelářské židle. Mladá generace z IT firem, jako je Google, Facebook nebo EBay už několik let – a mediálně dost efektivně – ukazuje svůj zcela odlišný pohled na každodenní kancelářský život, který působí rozhodně životněji, než když si představíte sterilní pracoviště.

 

Vídeňská spisovatelka a výtvarnice Andrea Maria Dusl, která nás v tomto čísle nechává na straně 19 nahlédnout do svého pracovního světa, má na svůj skrznaskrz přívětivě působící design pracovního prostoru tento názor: „Kanceláří se děsím. Popadá mě z nich hrůza. Můj stůl vypadá spíš jako stůl v hospodě nebo jako něco, co byste čekali spíše v obýváku. Čím méně to připomíná kancelář, tím lépe.“ Sedět na šedivé kancelářské židli by pro ni bylo něco jako mučení. Mnohem raději má židli z palisandru a kůže.

 

„V kanceláři trávíme tolik času, že je naprosto v pořádku, když nám naše pracoviště v něčem připomíná naše vlastní čtyři stěny,“ říká Bernhard Kern, výkonný ředitel společnosti Roomware Consulting, která se specializuje na plánování kanceláří. „Ale v každodenní rutině je to mnohem častěji tak, že mezi pořadači na šanony a regály osvícenými zářivkami těžko vykouzlíte atmosféru obývacího pokoje.“ Proto se v reálu můžeme setkávat s magickou změnou atmosféry jen na několika málo místech, jako jsou společenské místnosti, jídelny nebo přechodové zóny. Domácí atmosféra může být jakkoli uvolněná, ovšem musí být vyvážena osobní zodpovědností vůči firmě. Pokud je tomu jinak, jde pouze o formu bez obsahu.

 

Salzburská architekta Ursula Spannbergerová se také věnuje navrhování pracovišť. „Když si lidé nosí do práce rodinné fotografie, vystavují si na pracovní stoly pohlednice a medvídky, je to pro znamení, že něco není v pořádku.

Protože když se člověk na pracovišti cítí dobře, nemá potřebu si zaplevelovat si ho něčím jiným. V kvalitním a individualizovaném pracovním prostředí si připadáte v pohodě a nemáte potřebu vystavovat součásti vašeho soukromého života před očima všech kolegů.“

 

Spannbergerová vyvinula metodu analýzy hodnoty prostoru, pomocí které hodnotí potenciál prostoru. Používá metody kvalitativního výzkumu, s jejichž pomocí se snaží zjistit, jaké potřeby mají její klienti, kteří od ní chtějí navrhnout prostor – a nemusí to být jenom pracovní prostory. „Nemám nic proti kanceláři, kde to vypadá jako u vás doma, ale přikláním se k tomu, aby se takové věci individuálně koordinovaly s uživatelem. Když tomu tak není, zaměstnanec získává pocit, že jeho názor nikoho nezajímá, ačkoliv vy to třeba myslíte dobře. Jinými slovy: Sama si vůbec nejsem jistá, že by se mi chtělo celý den sedět v masérně nebo v kabině lanovky, jako to mají zařízení v Googlu.“

 

Možnosti, které mají vytvořit domácký a uklidňující pocit, sahají od volby barev a materiálů k hmatovým pocitům, vůni či osvětlení. Vídeňská architektka Pia Anna Buxbaumová se přesně na takové záležitosti specializuje. „Spousta zaměstnavatelů se domnívá, že nejlepším řešením je použít ve vnitřním řešení prostor jejich korporátní barvy, ale to je pouhá pověra,“ tvrdí Buxbaumová. „Musíte si dávat velký pozor, zvláště když jde o rozsáhlé prostory, kde musíte kombinovat barvy i materiály velmi opatrně. Domáckou atmosféru vytvoříte tak, že pracovnímu prostředí dodáte teplé barvy, přírodní materiály a osvětlíte je přirozeným světlem, jak je to jen možné.“

 

K příjemnému pocitu také přispívá dobrá akustika. „Stále víc a víc kanceláří se přiklání ke konceptu otevřeného prostoru,“ říká architekt Harald Höller, jeden ze tří partnerů v ateliéru SUE. „Už jenom proto si musíte dávat pozor, aby se vám to všechno nevymklo z rukou a neskončilo jako jeden velký zvukový šrumec.“ SUE se snaží do svých kancelářských a interiérových návrhů přidávat uvolněné tóny. V notářské kanceláři Prayer Rahs mají desky pracovních stolů a sedáky židlí pokryté barevnými panely. Dveře v prostorách daňových konzultantů Geyer & Geyer jsou zase červeně polstrované. V nedávno dokončeném studiu televizní stanice W24 dokonce najdete růžové, rudé a fialové řasené závěsy.

 

Domácká atmosféra je dohnána do extrému v kancelářích firmy Tribal DDB v Amsterdamu. Tato reklamní agentura, jejíž interiéry navrhlo studio i29, je v podstatě celá plstěná. Plstěné jsou židle, plstěné jsou pohovky, plstěné jsou stěny, plstěné jsou stropy. Dokonce i svítidla jsou pokrytá plstí. „Neexistuje pravděpodobně žádný jiný materiál, který by bylo možné použít na kterýkoliv povrch a předmět, a který by dovedl tak jednoduše vykouzlit tak přívětivou atmosféru,“ tvrdí Jaspar Jansen, jeden ze dvou zakladatelů i29, který se kromě jiného zaměřuje také na navrhování kanceláří.

 

„Plsť? Samozřejmě, na plsti není špatného,“ říká Heini Staudinger. „U bot nebo bačkor se bez ní neobejdeme, u nábytku také ne, tak proč ji nepoužít také v obýváku a kanceláři? Nebo v kanceláři v obýváku!“

Odebírejte náš časopis!

S naším časopisem budete mít pořád přehled.