Pracovní světy a kulturní šok.

Pan Hulot přechází po chodbách a vůbec nechápe, kde se to ocitl. Zaměstnanci s kufříky v rukou pobíhají z bodu A do bodu B jako v nějakém futuristickém mraveništi, vytrhávají papíry z psacích strojů a v oparu anonymity si nikdo nikoho nevšímá. Ve 22. minutě se muž v kabátu, s kloboukem a deštníkem zastaví u skleněné galerie a zírá pod sebe na řadu miniaturních kójí; moment, který se zlatým písmem napsal do kolektivní paměti filmových dějin. Filmová satira s názvem „Playtime“ francouzského režiséra Jacquesa Tatiho z roku 1967 je kritikou moderního světa i stále více bezpohlavní podoby našich obytných a pracovních prostorů.

S šedými a béžovými kójemi v openspace kanceláři, které vídáme v leckterých amerických hraných filmech, se dnes setkáme většinou v ekonomickém a finančním sektoru. Oddělovací stěny ve výši ramen na jednu stranu zajišťují možnost soustředěné práce s jistou mírou soukromí a akustického odstínění, na druhou stranu můžete vestoje udržovat přehled (či dohled), pokud jde o zaměstnance.

Několik překvapivých a leckdy šokujících pracovních situací existuje také v oblasti architektury. Japonský hvězdný architekt Junya Išigami se svým týmem sídlí v Roppongi uprostřed tokijské městské džungle v prostoru bývalé diskotéky o rozloze 400 m2 pod úrovní země bez jediného okna ven. „Když jsme kancelář zakládali, musel jsem se rozhodnout: malou kancelář s výhledem, nebo velkou bez výhledu? Musím však přiznat: i když máte velkou představivost a coby architekt značné prostorové a konceptuální možnosti, stejně všichni sníme o kanceláři s okny. Když dojde na lámání chleba, každý nakonec touží po výhledu na nebe.“