ČASOPIS CONTACT #31 - Časopis - O nás - Concept Wiesner-Hager
back

Kancelářské koncepty.

ČASOPIS CONTACT #31

Kvůli koronaviru se firmy začnou soustředit na dvě odlišné strategie – socializaci ve virtuálním prostoru a udržování ducha pospolitosti ve skutečné kanceláři. Nechali jsme dva experty a pět architektů zavěštit z křišťálové koule a zeptali se, jak to bude v novém desetiletí vypadat.

„Paní Müllerová dnes pracuje z domova, ale můžete ji kontaktovat e-mailem nebo zavolat na mobil. Máte její číslo?“ Ředitelé, výkonní členové správních rad a manažeři lidských zdrojů dlouhá léta hledají nejrůznější důvody, proč práci z domova – jinak sice rozumné a udržitelné řešení, to jistě! – nezavádět ve vlastních firmách. Postupují podle hesla: Ne v mém domě! Respektive: Ne v mé firmě! Kvůli koronaviru však paní Müllerová zničehonic může a musí pracovat i jinde než v kanceláři – doma, v kavárně, na chatě u tety na břehu Attersee.

 Způsob, jak firmy udržují pospolitost a jak provozují cosi jako neformální komunikační kulturu i v dobách vzdáleného přístupu k práci, ten už záleží na jejich vkusu. Přístupů existuje celá řada a je velká zábava, nechat se jimi inspirovat. Některé firmy pořádají v pátek odpoledne digitální sedánky u piva, na kterých na konci týdne oslavují pracovní úspěchy. V jiných firmách například zahajují konferenční hovory týmu přes ZOOM tím, že si každý účastník vzpomene na nějakou legrační lapálii z minulého týdne. Někteří zaměstnavatelé také zvou své zaměstnance jednou týdně na společný oběd, který jim přiveze rozvážková služba, a sní se společně před kamerou laptopu. Dobrou chuť!

„Lidé potřebují kontakt, který jde nad rámec pouhých pracovních záležitostí,“ tvrdí vídeňská expertka na změnu Bettina Wegleiterová. „Je jedno, zda ve skutečném či digitálním světě. V reálné kanceláři máme spoustu možností, od krátkého poklábosení u kávovaru přes celofiremní výlety či teambuilding.“ Ve virtuální sféře se pak podle jejích slov testují nové formáty: virtuální posezení u kávy, digitální večeře, společné táboráky na oslavu dokončení projektu či projektové fáze. „Nyní experimentujeme a ověřujeme různá řešení,“ tvrdí Wegleiterová. „Spousta toho, čím se dnes zabýváme, později odumře. Něco však přežije, profesionalizuje se a prosadí. Jistá je především jedna věc: nacházíme se uprostřed bouřlivé korporátní kulturní revoluce.“

 Tato revoluce se dotýká také fyzického prostoru kanceláře. Respektive, jak předvídá Thomas Fundneider, zakladatel a výkonný ředitel společnosti The Living Core: „Také v budoucnosti bude normální kancelář hrát nezastupitelnou roli. Dokonce možná důležitější než předtím, jelikož potřeba prostoru pro socializaci je nezpochybnitelná. Musíte mít místo, kde vznikají a konkretizují se vize a procesy; kvůli tomu je třeba vytrhnout se ze zaběhaných pořádků práce z domova. Dotýkat se samého jádra problémů jde v on-line prostředí jen těžko.“

Zmenší se tedy kanceláře? „Možná trochu ano, ne však zásadně,“ říká Fundneider. „Počet stolů a klasických obyčejných pracovních stanic rozhodně poklesne. Vznikne tak více prostoru na jiné věci – kancelář se bude moci pojmout jako hub, domovská základna, prostorné dějiště týmových aktivit.“

 

Jak vidí slavní architekti budoucnost kanceláře?

Jak chceme jednou pracovat? Rakouští architekti promýšlejí bezpočet konceptů: jejich škála sahá od útulných pracovních koutů přes virtuální konferenční sály až po propojování mozků přes Bluetooth. Nikdo však nevěří, že práce z domova zůstane jediným trvalým řešením. Komunikace a socializace jsou totiž klíčové. Wojciech Czaja vyrazil zjišťovat odpovědi.

Wolf D. Prix, Coop Himmelb(l)au, Vídeň
Zdá se být jisté, že kultura práce z domova nemusí nutně vyhovovat pouze velkým společnostem a nemusí ani ničit sociální a kreativní vazby v rámci týmu. Také tzv. kultura hybridní kanceláře, tedy kombinace práce z domova a práce ve skutečné firemní kanceláři, může přinášet různé výhody a nevýhody; podobně jako hybridní auto, které ačkoliv jezdí na elektřinu, spaluje prakticky stejně benzinu jako obyčejné auto. My v Coop Himmelb(l)au pracujeme na různých úrovních. Reálné kanceláře zůstanou; budou také existovat konferenční prostory, ačkoliv většina komunikace s našimi klienty ze zahraničí bude probíhat prostřednictvím videokonferencí. Kreativní řešení potřebná ve fázi vývoje projektu nadále obstará osobní kontakt. Trojrozměrný fyzický model, jehož se můžete dotknout, nelze v architektuře ničím nahradit. V současnosti nicméně vymýšlíme virtuální konferenční prostory, kde bude moci tým zpracovávat 3D modely v případě naprostého lockdownu. Otázku řešení problémů prostřednictvím online konferencí je třeba zvažovat jen tam, kde se zabýváte tabulkami v Excelu. (Photo: Zwefo)

 

Dieter Henke a Marta Schreiecková, Henke Schreieck Architekten, Vídeň
Budoucnost ukáže, jak budeme chtít zítra pracovat. Jedna věc je nicméně jistá – ve zrychlujícím a stále složitějším světě práce osobní kontakt a společná práce nabývají na důležitosti navzdory globální provázanosti a hranice stírajícím digitálním možnostem. Pro osobní kontakt potřebujeme otevřené, flexibilní a inspirativní prostory, které stimulují a podporují motivaci, umožňují řešit různé pracovní situace a lidé se v nich cítí dobře. Budoucnost není práce z domova, protože nové věci vznikají jen díky komunikaci, ve společenství, během přímé výměny znalostí, v diskusi, učení se jeden od druhého. Takové věci žádný digitální prostředek nenahradí.(Photo: Georg Molterer)

 

Jakob Dunkl, querkraft architekten, Vídeň
Takové to tradiční vysedávání u stolu v kanceláři už nebude tolik k vidění. Stále častěji budeme pracovat pořád a všude. S tím však zároveň budeme pořád a všude řešit a zažívat také soukromé záležitosti. V budoucnosti nebudeme spolupracovat na společných dokumentech jen dálkovým přístupem po internetu; také naše mozky propojí nějaká nová technologie podobající se Bluetoothu. Nikdo už nebude vykonávat jen jedinou profesi. A pokud ano, určitě ne pro jediného zaměstnavatele. Prakticky nebudou existovat firemní centrály, pouze prostory pro setkávání. Osobní kontakt totiž bude čím dále cennější, čím dále atraktivnější. (Photo: querkraft Alvarez)

 

 

 

 

Christoph M. Achammer, ATP Architekten & Ingenieure, Innsbruck, profesor Katedry integrovaného plánování a průmyslových budov, TU Vídeň
V blízké budoucnosti se bude naše práce organizovat naprosto odlišně s ohledem na nutnost CO2 neutrálního života. Práce bude probíhat v osobním kontaktu a v různých prostorech – odpadne absurdně dlouhé dojíždění do centrálních kanceláří. Spousta práce se zastane digitální komunikací a získaný čas poslouží kreativnímu myšlení zaměřenému na zlepšování našeho světa. Je třeba se zcela oprostit od monofunkčních budov; místo nich potřebujeme atraktivní veřejné a poloveřejné prostory. Je třeba přizpůsobit dopravní infrastrukturu – 200 m pěšky, 2 000 m na kole, adaptovat místní veřejnou dopravu a individuální elektromobilitu.(Photo: ATP Becker)

 

Elke Deluganová-Meisslová, DMAA Delugan Meissl Associated Architects, Vídeň
Jsem si jistá, že pracoviště, jak je známe dnes, úplně nezmizí. Jen bude třeba změnit jejich funkci. Lidé stojí o pracovní světy. Tyto pracovní světy jakožto skutečná místa musí lidem poskytovat kvality, která jsme si dosud s pracovištěm nespojovali. Především jde o prostorové možnosti odpovídající široké paletě potřeb: pohodlné, optimálně osvětlené a dobře větrané prostory v diferencovaných zónách. Obzvláště v dnešní koronavirové krizi se přesvědčujeme, že komunikace, a tím pádem také kooperace, může velmi dobře fungovat na digitálních platformách. Takové zjištění mnoho lidí přimělo k obratu v jejich uvažování: pokládáme si otázku, kolik mobility ve skutečnosti potřebujeme v každodenním pracovním životě a jak bychom mohli změnou přístupu k mobilitě snižovat ekologickou stopu. Já osobně se domnívám, že i přes všechny svoje možnosti digitální komunikace nenahradí osobní kontakt. Ve zcela digitálním světě se ztrácejí nuance, bez nichž se neobejdeme. Inovativní komunikační technologie značně snížily prostorová omezení pracovišť. Máme-li však umožnit práci z domova komukoliv, musíme my architekti i designéři uvažovat o krok dále. Tradiční typologie jsou nyní zastaralé; musíme definovat nové. Sama právě toto považuji za klíčový a vzrušující úkol, na nějž se nesmírně těším! (Photo: Paul Kranzler)

 

Wojciech Czaja